Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

27. ledna 2012

Cry of the Noir City

Čtvrteční večer byl na Noir City oficiálně zasvěcen "zlobivým děvčatům". V případě snímku Naked Alibi (1954) se však nejednalo o příhodné označení. Gloria Grahame v něm hraje Mariannu, barovou zpěvačku, která je sice osudově zapletena s ženatým a násilnickým kriminálníkem Alem Willisem (Gene Barry), ve skutečnosti má však srdce ze zlata. Přidá se k propuštěnému policejnímu šéfovi Joe Conroyovi (Sterling Hayden) a i za cenu osobní oběti mu pomůže Willise dopadnout. Zřídka uváděný noir studia Universal začíná jako ambivalentní studie tenké hranice mezi spravedlností a zločinem. Policejní oddělení pod vedením Conroye je pod palbou kritiky kvůli údajné brutalitě a Willis zpočátku působí jako nevinná oběť. Postupně se ale karty obrací: Willis je ukázán jako nebezpečný psychopat a Conroyovo problematické jednání (užívání násilí, nerespektování presumpce neviny) je vlastně ospravedlněno. Z filmu se tak brzy vytrácí napětí a stává se z něj rutinní příběh o honu na zločince. 



Večer vyvrcholil projekcí Haasova Pickupu (1951). Téměř do posledního místa zaplněné kino (kapacita 1 407 míst) na režisérův americký režijní debut reagovalo bez přehánění nadšeně. Hlášky Betty v podání Beverly Michaels (takto má vypadat pořádná femme fatale!) odměňovalo smíchem a závěr, v němž je Betty vyhnána a nahrazena štěnětem ("This is what I should have brought home in the first place."), se dočkal hlasitých ovací. Na velkém plátně film vypadal velice dobře a hlavně vynikly detaily, které byste jinak přešli bez povšimnutí (obrázek Masaryka, vkladní knížka, ve které šly konečně rozluštit data apod.). Doufejme jen, že projekce Pickupu nebyla zcela ojedinělá a že se v budoucnu naskytne příležitost vidět i zbylé Haasovy filmy tam, kde jim to sluší nejvíc - na filmovém plátně.


Noir City zdaleka nekončí. V dalších třech festivalových dnech jsou na programu projekce (např. restaurovaná kopie snímku Breaking Point, maraton šesti filmových adaptací děl Dashiella Hammetta), ochutnávky vína a stylový večírek, během kterého se Swedish-American Hall na Market Street promění v noční klub ve stylu 40. let. My jsme však aktuálně na cestě ze San Francisca do Santa Barbary, kde nás čeká zdejší Mezinárodní filmový festival s účastí Martina Scorseseho nebo Lawrence Kasdana (projekce jeho neo-noiru Body Heat). Sledujte náš blog a stránky filmového časopisu 25fps.

26. ledna 2012

Night and the Noir City

Středeční večer na Noir City byl jako jediný kompletně zasvěcen jednomu režisérovi - konkrétně Samuelu Fullerovi. Jeho retrospektivu loni uvedl karlovarský filmový festival, který jsme však v důsledku festivalového přesycení vynechali, a tak první příležitost zhlédnout některý z Fullerových filmů na velkém plátně se nám naskytla až v San Franciscu. A dostavilo se mírné zklamání. The House of Bamboo (1955), barevný noir natáčený v autentických lokacích Japonska, byl festivalovými tiskovinami prezentován jako jeden z vizuálních vrcholů letošního Noir City. Ovšem až na závěrečnou sekvenci, odehrávající se střešním zábavním parku, se jedná o stylisticky spíše nevýrazný film. Systém CinemaScope není náležitě využit a působivý vizuální zážitek, který měl být umocněn velkým plátnem v Castro Theatre, se bohužel nedostavil. Ani příběh, sledující počínání amerického agenta v přestrojení, není z nejzajímavějších. Robert Stack a Robert Ryan odvádějí svůj standard - ale nic víc - což jen přispívá k finálnímu zklamání z nevyužitého potenciálu. Největší atrakcí se tak stává Japonsko, které se Fuller moudře nepokoušel zrekonstruovat v hollywoodských studiových ateliérech. 


Underworld U.S.A. vznikl o šest let později ve Fullerově nezávislé produkci. Jedná se o revenge film, v němž se Tolly Devlin (Cliff Robertson) pokouší pomstít násilnou smrt svého otce, jíž byl ve věku 14 let svědkem. Za tím účelem infiltruje gang nebezpečných zločinců, který ve městě ovládá obchod s drogami a prostitucí. Černobílý snímek nabízí několik působivých scén: například vražda Tollyho otce je vizualizována pouze pomocí stínů; v řadě obrazových kompozic jsou využity dětské panenky, které slouží jako důležitý leitmotiv procházející napříč celým snímkem. Underworld U.S.A. je odvyprávěn svižně a moderně, a i proto má větší šanci oslovit dnešního diváka než výše zmíněný House of Bamboo. Přičtěte si k tomu přitažlivou (i když rozhodně ne bezvýhradně kladnou) postavu ztvárněnou charismatickým Cliffem Robertsonem a vyjde vám nadprůměrné noirové drama, které se ve Fullerově bohaté filmografii rozhodně neztratí. Mimochodem, Muller vřele doporučuje Fullerovu autobiografii, která vyšla pod názvem A Third Face: My Tale of Writing, Fighting and Filmmaking. Například na Amazonu ji pořídíte za pouhých osm dolarů.

Náš poslední den na Noir City je zároveň tím nejočekávanějším: ve 21.20 začne projekce Haasova Pickupu. Jakými slovy jej Eddie Muller uvede? Z jak kvalitní kopie bude promítán? A jakými reakcemi publika bude doprovázen? Dozvíte se již brzy na Film Noir Blogu.

25. ledna 2012

Naked Noir City

Úterní dvojblok na Noir City možná leckoho překvapil. Dramaturgové festivalu se rozhodli ukázat, jak tenká může být hranice mezi komedií a tragédií a dvojprogram složili ze dvou "komediálních noirů".

Snímek Unfaithfully Yours (1948) byl zcela nepochybně trefou do černého. Poslední mistrovské dílo Prestona Sturgese se sice rozjíždí pomalu, ale o to mocněji finišuje. Snímek s výborně obsazenými a využitými Rexem Harrisonem a Lindou Darnell variuje motiv milostného trojúhelníku, tolik typický pro filmy noir jako Pojistka smrti nebo Pošťák vždycky zvoní dvakrát. Zatímco v nich je ale postava podváděného staršího manžela většinou jen bezmocnou figurkou, v Unfaithfully Yours se pokusí s manželčinou nevěrou něco udělat: nejprve ve svých představách, poté i ve skutečnosti. Pečlivě promyšlený plán se však nepovede zrealizovat a celý film vrcholí sérií úžasně vtipných slapstickových scén, parodujících filmy o dokonalém zločinu. Eddie Muller po projekci publiku položil otázku: je to noir, nebo není? To si musí každý divák rozhodnout sám. Každopádně míra zlomyslnosti a zákeřnosti (zejména ve střední části) může směle konkurovat i těm nejtemnějším filmům noir. Kromě precizního scénáře a krásné Lindy Darnell se film může pochlubit i brilantně využitou zvukovou (hlavně hudební) stopou. 



Dokonalý zločin parodoval i snímek The Good Humor Man (1950) režírovaný Lloydem Baconem. Osobnost kdysi prestižního režiséra studia Warner Bros. zde však v roli scenáristy zastiňuje Frank Tashlin, známý spoluprací s komiky Jerry Lewisem, Bobem Hopem, bratry Marxovými nebo Lucille Ball. Jeho scénář vycházející z povídky Roye Hugginse, amerického spisovatele a vlivného scenáristy (The Lady Gambles a Too Late for Tears, oba 1949 nebo Pushover, 1954) a tvůrce známých televizních sérií 77 Sunset Strip, Maverick nebo The Fugitive, do zločinného schématu rovněž vnesl řadu groteskních gagů. V porovnání se sofistikovaností Sturgesova scénáře však zmiňované gagy v řadě případů působí značně lacině a prvoplánově. Stejně tak grimasy Jacka Carsona, charakterního herce vedlejších rolích (Mildred PierceJezinky a bezinkyKočka na rozpálené plechové střeše, Zrodila se hvězda), coby zmrzlináře, který se náhodou zaplete do zločinu, jsou až přehnaně expresivní (koulení očima, prskání). Přestože se našli diváci, kteří jeho počínání odměňovali zajíkavým smíchem, převažovalo v publiku spíše rozpačité, vlažné přijetí.

Tolik ke komediím. Dnes se v Castro Theatre vrátíme k vážnosti - na programu je dvojice noirů Samuela Fullera House of Bamboo (1955) a Underwold USA (1961). Už teď odpočítáváme hodiny a minuty!

24. ledna 2012

Noir City Confidential

Čtvrtý den Noir City začal již v šest hodin v podvečer koncertem Davida Olneyho a Sergia Webba. Olneymu nedávno vyšlo tematické minialbum Film Noir, tudíž jeho přítomnost na noirovém festivalu byla pochopitelná a vlastně nevyhnutelná. V mezaninu Castro Theatre jste si při jeho vystoupení s Webbem mohli usrkávat bourbonu či červeného vína značky Marilyn Monroe. Hodinový koncert příjemně naladil na následující dvojprogram filmů s Ritou Hayworth a Glennem Fordem.



Vidět Gildu (1946) na velkém plátně hned den po Lauře (1944) je snad více než splněný sen. První záběr Rity Hayworth, v němž po Macreadyho hlášce "Gilda, are you decent?" památně pohodí vlnitými vlasy, diváci v sále přesně dle očekávání odměnili bouřlivým potleskem. Díky kvalitní filmové kopii jsme si konečně mohli plně užít záběrové kompozice a glamorizující detaily Rity Hayworth. Až do včerejška jsme Vidorův film nepovažovali za mistrovské dílo, po projekci v Castro Theatre jsme však přesvědčeni, že do noirového pantheonu patří právem.


Kromě dalších dvou filmů Charlese Vidora (The Lady in Question, 1940 a The Loves of Carmen, 1948) si Hayworth s Fordem zahráli ve dvojici noirů Affair in Trinidad (1952) a Money Trap (1965). Posledně jmenovaný Noir City uvedlo ve zmiňovaném včerejším dvojprogramu (Affair in Trinidad se zde promítalo během pátého ročníku). Jeho bezprostřední srovnání s Gildou bylo vskutku zajímavé. Vidět atraktivní herce v Gildě a následně jejich o dvacet let starší já bylo svým způsobem až frustrující - obzvlášť v případě Rity Hayworth. Vyjma obsazení snímek Burta Kennedyho na Gildu navazuje i pojetím vztahu našich protagonistů (setkání po letech a společná minulost), jinak se však jedná o průměrné kriminální drama, jehož relativní neznámost (necelých 300 hlasů na IMDb) se dá snadno pochopit. 

Dnešní večer bude netradičně ve znamení noirové komedie. Velká očekávání máme spojena zejména se snímkem Prestona Sturgese Unfaithfully Yours, který se nám dosud (možná díkybohu - poprvé jej uvidíme na plátně!) vyhýbal. 

23. ledna 2012

Noir City Conquest

Aktuálně můžete na našem blogu sledovat zpravodajství z festivalu Noir City, který se už podesáté odehrává v San Franciscu. Redakce Film Noir Blogu se účastní pěti festivalových dnů, z nichž vám bude přinášet své bezprostřední zážitky a dojmy.

San Francisco nás přivítalo pro noirový festival naprosto ideálním deštivým počasím. V době našeho příjezdu Noir City běželo již třetí den. Zatímco v pátek se v Castro Theatre promítala dvojice noirů odehrávajících se v San Franciscu, Temná pasáž (Dark Passage, 1947) a The House on Telegraph Hill (1951), v sobotu byly na programu dvojbloky dva. Krátce po poledni byly uvedeny dvě proto-noirové rarity z roku 1932, Okay, America a Afraid to Talk, a večer se odehrával v duchu pocty Angie Dickinson. Za hereččiny osobní účasti mohli diváci zhlédnout dvojici post-noirů The Killers (1964) od Dona Siegela a Point Blank (1967) v režii Johna Boormana.


Nedělní část festivalového programu patřila americké spisovatelce Veře Caspary, respektive dvěma snímkům vzniklým podle jejích knižních předloh. Laura, kterou jistě není třeba detailněji představovat, běžela hned ve třech časech, přičemž poslední projekci ve 21.00 uvedla spolu s Eddiem Mullerem dcera Dany Andrewse Susan. Společnost Lauře dělala Bedelia natočená v britské produkci v roce 1946. Zajímavému snímku s Margaret Lockwood v titulní roli se už brzy budeme věnovat v samostatném příspěvku.

Na základě včerejšího večera můžeme konstatovat, že atmosféra Noir City je skutečně výjimečná: lidé, nezřídka stylově odění do baloňáků či koktejlových šatů, spontánně reagují na promítaný film a jde vidět, že noir opravdu milují. V mezaninu kina se prodávají knížky (odborná literatura i beletrie spjatá s filmem noir) a plakáty, mezi nimiž nechybí ani sběratelské kousky, včetně plakátů k filmům Huga Haase. Výraznou zásluhu na výjimečnosti projekcí má rovněž samo Castro Theatre. Historické kino zbudované v roce 1922 se pyšní kapacitou 1 400 míst a statusem významné kulturně-historické památky. Honosný interiér tvoří mj. varhany (které jsou využívány v přestávkách mezi filmy), nástěnné malby či lustr ve stylu art deco. Více o bohaté historii kina se můžete dočíst na jeho stránkách zde.


Na pondělí 23. ledna je naplánováno hudební vystoupení Davida Olneyho a dvojprogram věnovaný filmovému vztahu Glenna Forda a Rity Hayworth. Více zítra. 

15. ledna 2012

Interview with Eddie Muller, the Czar of Noir

Eddie Muller, prezident Film Noir Foundation a autor několika publikací o filmu noir, nám laskavě poskytl rozhovor, jehož anglickou verzi přikládáme. Český překlad je k dispozici na stránkách časopisu 25fps.

Could you briefly describe the purpose and various activities of Film Noir Foundation?

The Foundation was created to rescue and restore noir films that would otherwise be in danger of extinction. I wanted to make sure that there were still 35mm prints of all the films I loved, especially the independently produced films of the 1940s and ’50s that did not have a big corporation protecting them. Many such films can slip through the cracks. Joseph Losey’s The Prowler, for example, was a film known mostly through rumor and reputation, as it had only one deteriorating print to show for itself in this country. We found a fine-grain positive copy of the film at a defunct laboratory in Los Angeles and used it to recreat a new restored negative. So now there will always be an accessible print of that film. Our restoration was used as the basis of the recent DVD release, which received tremendous acclaim in 2011, both in the U.S. and France—because it brought one of Losey’s greatest films back into circulation.

In addition, we are trying to educate young people about the value of vintage films, so they won’t let all the new technology—3D and High-Definition and all that—prevent them from enjoying the classic storytelling in these older films, particularly noir. So when I present festivals in various cities, I also try to go into the schools, to impress upon the younger people how great these films are, and how they have influenced many of the films being made today.

How many people are working on Noir City Festival?

We try to keep the core very small, like a commando unit in the military; the less time you spend administrating things the more time you have to actually accomplish things. But having said that, we continue to grow, both the Foundation and the festival—which I must stress are two different entities. The Film Noir Foundation benefits from the largess of the NOIR CITY festival, but the festival is its own self-contained operation. We stage the festival with a core group of about six people and several dozen volunteers. And trust me, no one gets paid much. All the proceeds go to save the films!

 
What makes San Francisco the perfect "noir city"?

If you mean as a setting for film noir, it’s the town’s inherent sense of mystery, and how small it is. It’s also the last stop when you’re heading west across the United States—or the first stop when you arrive from the Far East. It’s always been a crossroads, a place when people come to find themselves and to lose themselves.

But as a film-loving city, it is I believe almost on a par with Paris. The success we have had with NOIR CITY could not have happened anywhere else in America. That’s because of the people here, and the majestic Castro Theatre, which is still a single-screen movie palace, seating 1400 people. The people here realize that this is something special, and they have embraced it. While many people in the U.S. now prefer to stay home and watch movies on their computers or big-screen TVs, the people in San Francisco, of all ages, still want to go out for a night on the town, the way people did back in the 1940s.

What film(s) from this year's program do you think can be best appreciated on the big screen?

All of them! It’s the way they were made to be seen! It’s remarkable how much even an average film gains from being shown in a pristine print on a big screen. That’s why we always show a few familiar films, such as Laura, Gilda, and The Maltese Falcon alongside the rarities—people may know the films, but they may never have actually seen them on a big screen, in all their original glory. And I sadly have to tell people now that digital is becoming the standard for movie projection, that these screenings may be the LAST time they’ll have a chance to see a classic film projected in 35mm. As for favorites, I’m a huge fan of The Breaking Point (1950), and I’m thrilled that Martin Scorsese‘s Film Foundation, which restored the film, is giving us the chance to present the debut screening.

Being from the Czech Republic, we have a special weakness for Hugo Haas. What's your opinion of his films? What made you decide to include his Pickup in this year's program?

I think Hugo Haas is one of the great stories of American filmmaking in the 1950s. He is derided by serious critics, of course, but he figured out precisely how to maintain a career in Hollywood while satisfying his own urge to write, direct, and act. And the films are better than people realize! Pickup is good, so is Strange Fascination! Haas is unique, and a genuine auteur, which is a term so cavalierly applied to directors that it’s lost all meaning. Haas is truly an auteur. I don’t think he’s a genius, like Sam Fuller, another 1950s era auteur, but he’s much better than he’s usually given credit for.


What makes film noir so attractive to contemporary audiences? Why is it still—several decades after its heyday—so popular?

My own theory is that people now recognize that moment in the mid-20th century, the immediate postwar years, as the apex of American culture—and the moment that the culture also lost whatever innocence remained and began a downward slide. It feels like most of the culture’s greatest artistic and aesthetic accomplishments—in art, movies, literature, music, fashion, design, architecture—all reached a watershed level right about that time. But simultaneously, something was revealed, under the surface, that made us question our national identity. You see it in the politics of the times, in the contest for control of the public consciousness, in the fallout of the atomic bomb, in the rampant growth of consumer culture through the 1950s and beyond.

I don’t want to read too much into it, because I know for many people the love of film noir is very simple: they are compelling stories, wonderfully told. But for me, there is something more at work when I see the passion people bring to it. I believe there is a sense that we reached our peak back then: we looked better, we spoke eloquently, we had extraordinary style—but it wasn’t enough to keep us from self-destructing—and I think that’s the underlying ethos of noir itself.

And let me just say that it’s time for Prague to have a festival of American film noir! I was in Czechoslavakia in 1989, right at the time of the revolution, and it was one of the greatest experiences of my life. I haven’t been back since then, and I am very intrigued to see how it has changed. I traded dozens of American music tapes for the revolutionary posters created by students and I still have all of them, archived. Quite a collection. I had to take them out for another look when Havel died. I am finally about to watch The Fifth Horseman is Fear (1964), which is the only Czech film noir known at all in this country.  If there are goood 35mm prints of it still available, I’d love to screen it in the U.S.

13. ledna 2012

TOP 10 Nathaniela Riche

Nathaniel Rich, autor velice inspirativní monografie San Francisco Noir (2005), publikoval před pěti lety v magazínu Vanity Fair svoje osobní noirové topky, k jejichž zveřejnění na našem blogu nám nyní osobně dal svolení (původní okomentovaný seznam najdete zde). Za svým výběrem si víceméně stále stojí, přesto by v něm však dnes udělal několik drobných změn:

"I would only add one film that, inexplicably, I left out: Act of Violence, starring Van Heflin, Robert Ryan, and Janet Leigh. A truly brilliant noir premise. Act of Violence, Kiss Me Deadly, Woman on the Run, Vertigo, and Point Blank are probably my top five. But there are too many to choose from." N.R.

The top 10 classic noir films:

1. The Maltese Falcon (1941)
2. Out of the Past (1947)
3. Double Indemnity (1944)
4. Kiss Me Deadly (1955)
5. Sunset Boulevard (1950)
6. The Big Sleep (1946)
7. Vertigo (1958)
8. Laura (1944)
9. The Lady from Shanghai (1948)
10. The Big Heat (1953)

And another 15: Touch of Evil, The Killers, Criss Cross, Dark Passage, In a Lonely Place, Thieves' Highway, The Killing, Sudden Fear, Crossfire, The Asphalt Jungle, The Third Man, Notorious, Gilda, Pickup on South Street, and The Set-Up.

Act of Violence (1948)

The top 10 noir films you've probably never heard of …
… and that aren't already on everyone's lists of the greatest films ever made:
(my jsme o nich samozřejmě slyšeli a vy určitě taky :), pozn. M&B)

1. Detour (1945)
2. Woman on the Run (1950)
3. D.O.A. (1950)
4. This Gun for Hire (1942)
5. Gun Crazy (1949)
6. Born to Kill (1947)
7. Decoy (1946)
8. The Sniper (1952)
9. Leave Her to Heaven (1945)
10. The Prowler (1951)

The top 3 worst noirs you've never heard of:

1. Suspense (1946)
2. Chinatown at Midnight (1949)
3. Blonde Ice (1948)

11. ledna 2012

Deception (1946)

Deception
USA, 1946, 111 min.

S noiry si obyčejně spojujeme zapadlé boční uličky, vyčpělé bary, ošuntělé činžovní byty nebo opuštěné benzinové pumpy. Deception režiséra Irvinga Rappera však patří mezi ty výjimky, které nás zavádějí do nablýskaného prostředí okupovaného společenskou smetánkou - konkrétně do honosných podkrovních bytů, panských sídel a koncertních hal. I v nich však - podobně jako v zaprášených motelech či rozpadlých železničních stanicích - může docházet k projevům žárlivosti, výbuchům vzteku nebo dokonce k chladnokrevným vraždám...

Čtyři roky po úspěchu melodramatu Now, Voyager (1942) s Bette Davis, Paulem Henreidem a Claudem Rainsem v hlavních rolích využilo studio Warner Bros. stejného obsazení k natočení noirového hudebního dramatu o milostném trojúhelníku: Henreid hraje uznávaného cellistu českého původu Karla Nováka, který přežil válku a nyní přijíždí do USA, kde se setkává se svou dřívější láskou Christine (Bette Davis). Ta ukvapeně navrhne svatbu, zapomene se však zmínit o svém románku s hudebním géniem Holleniem (Rains), jenž celá léta Christine "sponzoroval" a nyní se jí nehodlá jen tak vzdát. Nejsnazší způsob, jak Christine a Karla rozdělit, je, zdá se, zničit Karlovu kariéru, k čemuž se Holleniovi brzy naskytne ideální příležitost.

Největší problém filmu spočívá v neuspokojivém prokreslení charakterů jednotlivých postav. Jejich jednání je nedostatečně motivováno, což s přibývajícími minutami (a že jich je hodně!) vadí čím dál více. Naproti očekáváním je silné herecké obsazení spíše na škodu - ústřední protagonisté, obsazení podle typu, odvádějí svůj standard a pouze přispívají k podivně prázdnému dojmu z dění na plátně. Pokud bychom měli přesto někoho vyzdvihnout, byl by to Claude Rains, který v postavě Hollenia ostatním "ukradl" nejzajímavější (či spíše nejzábavnější) scény filmu (jeho příchod na svatební hostinu; schůzka s Karlem a Christine v restauraci). Co filmu chybí po scenáristické a herecké stránce, pokusili se tvůrci vynahradit jinde - vizuálním kvalitám byla věnována patřičná péče, což lze pozorovat na honosných kulisách či práci kamery, která několikrát potěší obrazovou kompozicí nebo svícením.

Ruka, kterou vidíte, s největší pravděpodobností nepatří P. Henreidovi, ale profesionálnímu cellistovi

Jak to tak někdy bývá, zajímavosti z produkční historie jsou někdy zajímavější než film samotný. Deception byl natočen podle divadelní hry pro dva aktéry: Rainsova postava v ní absentovala. Zvažovaný název Her Conscience údajně Bette Davis zamítla, název Jealousy, pod nímž se hra inscenovala v USA na konci 20. let, zase nemohl být použit kvůli existenci nedávno uvedeného filmu Gustava Machatého. Pro hudební scény Davis cvičila hru na klavír přibližně tři hodiny denně, přesto ji v některých záběrech nahradila profesionální pianistka. Henreid v roli cellisty měl zase v některých detailních záběrech ruce spoutané za zády a skrze jeho rukávy měli prostrčené ruce hned dva hudebníci. Obdivuhodné to je zejména z toho důvodu, že si toho vůbec nevšimnete a právě koncertní scény jsou v celém snímku nejvíce strhující. Fun fact na závěr: během natáčení se Bette Davis, už téměř čtyřicetiletá, dozvěděla, že je těhotná se svým první dítětem.

Režie: Irving Rapper
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: John Collier, Joseph Than
Kamera: Ernest Hall
Hudba: Erich Wolfgang Korngold
Výprava: Anton Grot
Střih: Alan Crosland Jr.
V hlavních rolích: Bette Davis, Paul Henreid, Claude Rains, John Abbott, Benson Forg a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 18. října 1946

Odkazy

6. ledna 2012

Danger Signal (1945)

Danger Signal
USA, 1945, 78 min.

Ačkoliv se jedná spíše o zapadlý noir, příběh, který vypráví, vám bude jistě povědomý: osmadvacetiletý muž Ronnie Mason (Zachary Scott) se živí tím, že svádí bohaté ženy, aby je následně zavraždil a zmocnil se jejich majetku. Zatímco vystupuje jako válečný veterán hledající podnájem, seznámí se se stenografkou Hildou (Faye Emerson). Komplikace v jeho plánech ovšem nastanou ve chvíli, kdy za Hildou přijede její mladší, atraktivnější a v blízké budoucnosti také bohatší sestra Anne (Mona Freeman), což Ronnieho přinutí změnit preference. Zatímco Anne postupně podléhá Ronnieho kouzlu, Hilda přichází na kloub jeho promyšleným intrikám.

Zachary Scott jako Ronnie

Zajímavý zvrat představuje závěr, v němž nesledujeme snahu Hildy (nebo kohokoliv jiného) zabránit Ronniemu ve vraždě Anne, ale naopak souboj s časem Hildiných spolupracovníků, kteří se právem obávají, že by mohla Ronnieho otrávit jedem, který odnesla z laboratoře, ve které pracuje. Poslední scény filmu jsou tak do určité míry antiklimaktické - o život nejde ani tak Hildě, ale Ronniemu, který si ostatně smrt za své dosavadní činy zaslouží. Snímek nabízí i několik dalších pozoruhodných, i když ne nutně plně využitých motivů: Ronnie se mj. snaží působit jako spisovatel a v několika případech je jeho psaní přirovnáváno k neustálému fabulování a lhaní v reálném životě (Hilda mu například říká: "You not only write fiction, you live it."). Pozornost zaujme i scéna, v níž Ronnie lstí přiměje Hildu napsat vlastní sebevražedný lístek; ten ale naštěstí nemusí být použit. Snímek rovněž na několika místech odkazuje k aktuálnímu válečnému stavu (natáčelo se na jaře 1945, premiéra však proběhla až v listopadu). Tyto narážky však zůstávají spíše v pozadí a není s nimi pracováno soustavně. Film tak zůstává kriminálním dramatem pouze rámcově ukotveným v soudobých společensko-politických událostech.

Filmu škodí nepříliš dobře napsané postavy - zatímco ty hlavní jsou nám důvěrně známé z jiných filmů a nic nás na nich nemůže překvapit (například Zachary Scott se objevuje v podobné roli úlisného svůdníka jako v Mildred Pierce, premiérované jen o měsíc dříve), ty vedlejší jsou buď nezajímavé a nečinné (nápadníci Hildy a Anne, kteří jsou sestrami - a vyprávěním - dlouho přehlíženi na úkor Ronnieho), nebo působí jako karikatury ("Freud" v sukních v podobě doktorky Jane; ani německý přízvuk nechybí). Neohrabanost vyprávění je patrná i v úvodu, kdy je nám představen manžel první Ronnieho oběti, který se znovu objeví až v samotném závěru - a to pouze proto, aby mu bylo umožněno vykonat vytouženou pomstu.

Hildin "sebevražedný" vzkaz na rozloučenou

Ačkoliv spojení kameramana Jamese Wonga Howea a režiséra Roberta Floreyho vzbuzovalo naděje na vizuálně zajímavý zážitek, výsledek je spíše matný a nevýrazný. Florey měl své expresionistické období už víceméně za sebou a v polovině 40. let inklinoval spíše k realistickému pojetí, které je charakteristické i pro Danger Signal. Pokud se rozhodnete na film podívat, patrně zůstanete neohromeni.

Režie: Robert Florey
Produkce: William Jacobs (Warner Bros.)
Scénář: Adele Commandini, Graham Baker; podle stejnojmenného románu Phyllis Bottome
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Adolph Deutsch
Výprava: Stanley Fleischer
Střih: Frank Magee
V hlavních rolích: Faye Emerson, Zachary Scott, Mona Freeman, Richard Erdman a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 21. listopadu 1945

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

3. ledna 2012

Brian Taves: Robert Florey, The French Expressionist

Kniha Briana Tavese je dosud jedinou monografií, která se výhradně věnuje rozsáhlému dílu režiséra Roberta Floreyho. Ačkoliv Florey nepatří mezi tvůrce, kteří jsou s noirem spojováni nejčastěji, neuškodí jeho skromný přínos noirovému cyklu krátce připomenout.

Robert Florey se narodil 14. září 1900 v Paříži. V prostředí filmového průmyslu se pohyboval od svých šestnácti let: působil na nejrůznějších pomocných pozicích, zároveň o filmu i psal. Jako divák se brzy zhlédl v amerických filmech a v roce 1921 se do Spojených států vydal. Po příchodu do Hollywoodu se spřátelil mj. s Douglasem Fairbanksem, Rudolphem Valentinem či Charliem Chaplinem. S posledně jmenovaným o dvacet let později spolupracoval na Panu Verdouxovi (Monsieur Verdoux, 1947). O první samostatnou režii se pokusil v roce 1926, zatím ovšem bez většího úspěchu. Proto se začal orientovat spíše na avantgardní snímky, kterými chtěl zaujmout šéfy vlivných studií. Ze čtveřice krátkometrážních filmů zaznamenala kladné ohlasy zejména prorocká satira na Hollywood The Life and Death of 9413: A Hollywood Extra (1928). Její nesporné umělecké kvality v kombinaci s minimálním rozpočtem evidentně zapůsobily: v atmosféře plné změn spojených s přechodem z němého filmu na zvukový o Floreyho projevila zájem společnost Paramount, u níž Florey natočil komedii s bratry Marxovými Kokosové ořechy (The Cocoanuts, 1929). 

The Preview Murder Mystery - poměrně zajímavý mysteriózní detektivní film z filmového prostředí
Po krátké odmlce, kdy pracoval na filmových projektech mj. v Anglii a Německu, přešel Florey v roce 1931 k Universalu (práce na scénáři k Frankensteinovi, za níž ovšem nebyl řádně oceněn) a následně k Warner Bros. I zbytek jeho kariéry byl ve znamení nestability: ačkoliv si vypracoval pověst spolehlivého a hlavně rychlého řemeslníka, studia si jej přehazovala a málokde vydržel déle než několik let. Přesto v průběhu 30. a 40. let natočil přibližně 60 snímků. K těm nejpovedenějším patří například horor s Belou Lugosim Murders in the Rue Morgue (1932), mysteriózní drama The Florentine Dagger (1935), dvojice snímků s Peterem Lorrem The Face Behind the Mask (1941) a The Beast with Five Fingers (1945) nebo thriller Rogues' Regiment (1948). Poznávacími znaky Floreyho stylu se staly expresionistické svícení, netradiční úhly kamery (ty především) a snímání akce přes nejrůznější předměty nebo překážky (trademarkový záběr skrze zapálený krb). Odtud potom spřízněnost s filmem noir, jehož některé postupy Florey předznamenává. Zajímavostí je, že expresionismus je pro Floreyho tvorbu charakteristický zejména ve 30. letech, zatímco v letech bezprostředně následujících - tedy v době, kdy studiový noir zažívá své vrcholné období - od něj postupně přecházel k méně příznakovému (a snad i anonymnějšímu) pojetí. 

The Florentine Dagger
Floreyho doménou byly béčkové, případně středně prestižní produkce, natáčené za několik desítek či stovek tisíc dolarů během dvou, tří týdnů, obyčejně se stopáží mezi 60 a 70 minutami. Až ve 40. letech mu bylo dopřáno režírovat nablýskanější projekty (např. God Is My Co-Pilot nebo jeho jediný barevný film The Desert Song), které sice komerčně uspěly, dnes však stojí ve stínu osobnějších a jeho naturelu bližších thrillerů a mysteriózních dramat. Na počátku 50. let Florey - pod tíhou změn ve filmovém průmyslu - přešel k televizi, kde se stal jedním z průkopníků televizních antologií. Podílel se například na pořadech Four Star Playhouse, Příběhy Alfreda Hitchcocka nebo Twilight Zone a spolupracoval mj. s Barbarou Stanwyck, Davidem Nivenem, Dickem Powellem nebo Charlesem Boyerem. V roce 1963 odešel do důchodu, zemřel o šestnáct let později v Santa Monice.

Za ryzí noiry můžeme ve Floreyho rozsáhlé filmografii označit dva tituly. Danger Signal (1945) vznikl pro studio Warner Bros. a paradoxně se jedná o jeden z jeho vizuálně méně osobitých snímků. Téma však spřízněnost s noirovým cyklem zapřít nemůže: titulní postavou je, jak píše Brian Taves, "Don Juan s vražednými sklony" a v některých částech filmu se na povrch dostávají psychoanalytické podtóny, jež můžeme přičíst spolupráci s Verou Caspary (předloha k Lauře). Druhým noirem je The Crooked Way (1949), který se zaměřuje na problematiku znovuzačlenění válečných veteránů zpět do obyčejného života. O snímku jsme podrobněji psali zde.  

The Beast with Five Fingers
Taves ve spojitosti s noirem zmiňuje i nerealizovaný scénář z roku 1939 s názvem The Broken Heart Cafe, jenž se podle autora mohl stát jedním z prvních zástupců klasického noiru. K tomuto tvrzení Tavese vede nejen dějová linka o muži čekajícím na smrt, role fatalismu a několik až surrealistických pasáží, ale rovněž Floreyho poznámky týkající se umístění kamery, které - jak bylo jeho zvykem - naznačují řadu groteskních detailů, subjektivních záběrů a hloubkových kompozic. Kdoví, možná bychom dnes za počátek noirového cyklu považovali rok 1939...

Tavesovu knížku můžu jen doporučit - ačkoliv autor občas podléhá osobním preferencím a fascinaci Floreyho kariérou, nabízí řadu zajímavých faktů a podnětných postřehů, které jinde nenajdete. Od vydání publikace před 25 lety se toho totiž příliš nezměnilo - Florey je stále nedoceněným tvůrcem, jehož jméno zná jen pár milovníků avantgardy (jeho filmy z konce 20. let) a béčkových thrillerů.

TAVES, Brian. Robert Florey. The French Expressionist. Metuchen and London : The Scarecrow Press, 1987. 418 s.

2. ledna 2012

Zabijáci (1946)

The Killers
USA, 1946, 99 min.

Když tu teď máme anketu o nejlepším Siodmakově noiru (a když teď náhodou čtu biografii Burta Lancastera od Garyho Fishgalla), rozhodla jsem se po dlouhé době osvěžit v paměti Zabijáky (The Killers). A popravdě řečeno, přistihla jsem se, že se trochu nudím (těším se, až si to někdy přečte Rogue).


Narativní koncept viditelně inspirovaný Wellesovým Občanem Kanem sice může být pro někoho zajímavý, ale dle mého názoru je tady možná až na škodu. Nejslabším článkem ze série flashbacků objasňujících, proč byl Swede (Burt Lancaster) zavražděn a co znamenala jeho poslední věta á la Rosebud "Once I did something wrong", je nejspíš postava pojišťovacího vyšetřovatele, která se na tyto otázky snaží najít odpověď. Jim Reardon Edmonda O'Briena jako postava-funkce, která je zde pouze proto, aby motivovala ony flashbacky, je logicky nesmírně plochá a nevzbuzuje byť sebemenší empatii či emoci. O to víc irituje, když zabírá místo Lancasterovi

U filmu debutující dvaatřicetiletý bývalý cirkusový akrobat Burt Lancaster se díky Zabijákům stal doslova přes noc hvězdou, a to i přesto, jak poměrně málo prostoru se jeho padlému hrdinovi na úkor ostatních, méně zajímavých postav dostává. Stejně tak Ava Gardner v roli vypočítavé Kitty Collins, která opakovaně zapříčiňuje Swedův pád, je na plátně až žalostně málo (k definitivnímu proražení u filmu jí to však stačilo) a chemie mezi ní a Lancasterem se sotva stihne nějakým způsobem nastartovat. A přitom femme fatale mají vždy tolik co nabídnout...


Ze srovnání se Siodmakovým pozdějším noirem s Burtem Lancasterem vychází jako sevřenější, účinnější a tematicky i stylově propracovanější právě Criss Cross, v němž je rozhodně lépe zacházeno s postavami, jejichž zajímavost není utápěna v překombinovaných scenáristických kličkách. Přesně jak psal Rob Roy v komentáři na CSFD - pamatujete si ze Zabijáků nějakou zajímavou repliku?

Osud chlápka, který před svou temnou minulostí utekl na venkov, kde se schoval za benzínovou pumpu, rovněž pozoruhodněji zpracoval Jacques Tourneur v Pryč od minulosti (1947), stejně jako bych tu mohla vyjmenovat řadu zajímavějších snímků o promarněné kariéře jednoho boxera. A kdybyste měli uvést noiry s pamětihodnou konfrontací femme attrapée a femme fatale, Zabijáky bystě též pravděpodobně nezmínili. Zkrátka a dobře všechno, čeho se Siodmakova adaptace Hemingwayovy povídky okrajově dotýká, je mnohem lépe a hlouběji zpracováno jinde.

Nemyslíte?


Režie: Robert Siodmak
Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)
Scénář: Anthony Veiller, Richard Brooks a John Huston podle povídky Ernesta Hemingwaye

Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Miklós Rózsa
Střih: Arthur Hilton
Hrají: Burt Lancaster, Ava Gardner, Edmond O'Brien, Albert Dekker,Vince Barnett ad.

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 28. srpna 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie