Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

31. prosince 2011

Klasické noiry v National Film Registry

28. prosince 2011 bylo vyhlášeno dalších 25 snímků, které se staly součástí výběru National Film Registry. Od roku 1989 jsou tímto způsobem pravidelně označovány "kulturně, historicky a esteticky významné filmy" vzniklé ve Spojených státech. Postupně se rozrůstající seznam má poukazovat zaprvé na rozmanitost a bohatost americké kinematografie a zadruhé na nutnost prezervace filmových děl. Kompletní seznam najdete zde. Zajímá vás, kolik z 575 snímků tvoří klasické noiry? Tady je jejich výčet:

Maltézský sokol (1941) - zařazen v první vlně v roce 1989
Pojistka smrti (1944) - v roce 1992
Laura (1944) - v roce 1999
Objížďka (1945) - v roce 1992
Mildred Pierce (1945) - v roce 1996
Ztracený víkend (1945) - letos
Hluboký spánek (1946) - v roce 1997
Zabijáci (1946) - v roce 2008
Pryč od minulosti (1947) - v roce 1991
Force of Evil (1948) - v roce 1994
Obnažené město (1948) - v roce 2007
Gun Crazy (1949) - v roce 1998
Bílý žár (1949) - v roce 2003
Asfaltová džungle (1950) - v roce 2008
24 hodin do smrti (1950) - v roce 2004
Na opuštěném místě (1950) - v roce 2007
Sunset Boulevard (1950) - v roce 1989
The Hitch-Hiker (1953) - v roce 1998
Velký zátah (1953) - letos
Kiss Me Deadly (1955) - v roce 1999
Noc lovce (1955) - v roce 1992
Sladká vůně úspěchu (1957) - v roce 1993
Dotek zla (1958) - v roce 1993

Celkový počet 23 - tedy jeden za každý rok existence seznamu. (1) A nadto několik filmů řazených mezi neo-noiry (např. Fargo, Čínská čtvrť nebo Taxikář). Myslím, že kulturní význam filmu noir v kontextu dějin americké kinematografie je nezpochybnitelný.

(1) Samozřejmě o (ne)příslušnosti toho kterého filmu do noirového cyklu by se dalo diskutovat. Pokud vám některý chybí/přebývá, ozvěte se v komentáři.

29. prosince 2011

Noir City 2012

Tak jako předešlých devět let se v lednu v San Franciscu uskuteční nejznámější noirový festival na světě pořádaný zdejší The Film Noir Foundation. Jubilejní 10. ročník Noir City během deseti dnů (od 20. do 29. ledna) odpromítá celkem 26 snímků, mezi nimi i první americký film českého emigranta Huga Haase Pickup (1951)!

Raritami programu budou zbrusu nové 35mm kopie Nugentovy adaptace Fitzgeraldova The Great Gatsby (1949) s Alanem Laddem v hlavní roli, noiru Naked Alibi (1954) s Glorií Grahame  a klasiky Three Strangers (1946) Jeana Negulesca s Peterem Lorrem a Sydneym Greenstreetem. Noir City rovněž premiérově uvede restaurovanou verzi Curtizova The Breaking Point (1950) s Johnem Garfieldem.

Váženým hostem festivalu bude herečka Angie Dickinson (1931), která bude s diváky diskutovat mezi projekcemi Siegelových The Killers (1964) a Boormanova Point Blank (1967).


Program festivalu:

20. 1. - SAN FRANCISCO NOIR:
Dark Passage (1947) r. Delmer Daves
The House on Telegraph Hill (1951) r. Robert Wise

21. 1. - PROTO-NOIR RARITIES: 
Okay, America (1932) r. Tay Garnett
Afraid to Talk (1932) r. Edward L. Cahn
          
         -TRIBUTE TO ANGIE DICKINSON:
The Killers (1964) r. Don Siegel
On-Stage Interview with Angie Dickinson
Point Blank (1967) r. John Boorman

22. 1. - TRIBUTE TO WRITER VERA CASPARY: 
Laura (1944) r. Otto Preminger
Bedelia (1946) r. Lance Comfort

23. 1. - RITA HAYWORTH & GLENN FORD: A 20-YEAR AFFAIR:
Gilda (1946) r. Charles Vidor
The Money Trap (1965) r. Burt Kennedy

24. 1. - A NIGHT OF COMEDY NOIR:
Unfaithfully Yours (1948) r. Preston Sturges
The Good Humor Man (1950) r. Lloyd Bacon

25. 1. - DOUBLE-BARRELED TRIBUTE TO SAMUEL FULLER:
House of Bamboo (1955) r. Samuel Fuller
Underworld USA (1961) r. Samuel Fuller

26. 1. - MAKE WAY FOR THE BAD GIRLS:
Naked Alibi (1954) r. Jerry Hopper
Pickup (1951) r. Hugo Haas

27. 1. - BLUE COLLAR NOIR:
Thieves' Highway (1949) r. Jules Dassin
The Breaking Point  (1950) r. Michael Curtiz

28. 1. - A PAIR OF 35MM PRESERVATIONS:
The Great Gatsby (1949) r. Elliott Nugent
Three Strangers (1946) r. Jean Negulesco

29. 1. - ALL-DAY DASHIELL HAMMETT MARATHON:
Roadhouse Nights (1930) r. Hobert Henley
The Maltese Falcon (1931) r. Roy Del Ruth
City Streets (1932) r. Robert Mamoulian
Mr. Dynamite (1935) r. Alan Crosland
The Glass Key (1942) r. Stuart Heisler
The Maltese Falcon (1941) r. John Huston



Více na http://www.noircity.com/

21. prosince 2011

Deborah Lazaroff Alpi: Robert Siodmak

Pokud máte rádi filmy Roberta Siodmaka (a jako fanoušci noiru určitě máte), můžu vám více než vřele doporučit jemu věnovanou monografii z roku 1998 od Deborah Lazaroff Alpi. Právě film noir totiž stojí v centru pozornosti autorčina zájmu.

Přestože s kategorizací noiru coby žánru Deborah Lazaroff Alpi nakládá značně diskutabilně - její úvodní pokus o vymezení tohoto termínu v podstatě nikam nevede a selhává na autorčině opakované, nelogické hypotéze o Siodmakově vědomém přístupu k noiru jako žánru (na str. 280 například píše, že se Siodmak "těšil na to, že bude točit další film noir") - kontinuálně prokazuje velice dobrou obeznámenost s analyzovanými filmy a kontextem jejich vzniku. Z řady zajímavých faktografických údajů jde cítit poctivý výzkum archivních materiálů (výjimkou je snad jen mylná zmínka o Premingerově noiru Fallen Angel jako o filmu s Gene Tierney, str. 184). Poněkud nešťastně může působit i zařazení speciálních analýz Siodmakových noirů až na konec namísto jejich vřazení do hlavního textu. Autorka tím pádem totiž nezřídka opakuje své teze z předchozích kapitol a někdy si dokonce i zajímavě protiřečí - o The File On Thelma Jordon (1950) nejprve píše jako o jednom ze Siodmakových nejslabších noirů, načež v záverečné studii píše, že je jedním z nejzajímavějších. Můžeme se však domnívat, že tato rozsáhlá studie patrně vznikla ještě před samotným napsáním knihy.

Psát knihu o Siodmakovi (1900-1973), který, jak známo, velice rád mystifikoval o svém životě, musela být pro autorku skutečná výzva. Již v úvodu Deborah Lazaroff Alpi píše, že Siodmak často přiživoval smyšlené historky o svém americkém občanství (prý se tam narodil během dovolené svých rodičů). Jak ale autorka následně vyvrací, pravdou je, že se skutečně narodil v Drážďanech jako nejstarší ze čtyř bratrů. Po stručném a zajímavém vylíčení rodinného zázemí se autorka svižně dostává k Siodmakovu odchodu do Berlína v roce 1925 (přestěhoval se sem společně s bratrem Curtem) a jeho první práci u filmu, kterou bylo překládání titulků anglických filmů. Předtím, než sám začal točit, asistoval například u Curtise Bernhardta a Fritze Langa (svůj obdiv k němu vyjádřil následovně "Fritz Lang was the master."). 

Po úspěchu debutu Lidé v neděli (1929) byl v roce 1930 zaměstnán v oddělení scenáristiky UFA, kde se mj. setkal s Pressburgerem, s nímž napsal scénář ke svému druhému celovečernímu (a zároveň prvnímu zvukovému) filmu Abschied, který byl jakýmsi pokračováním jeho prvotiny. Přestože měl úspěch u kritiky, finančně propadl a bez jeho vědomí byl později dotočen happyend. Již zde Deborah Lazaroff Alpi vyzdvihuje Siodmakův unikátní talent pro práci se zvukem, který společně s tématem posedlosti  kontinuálně rozebírá jakožto trademark jeho tvorby.

Vzhledem ke svému vnímání noiru jako žánru autorka rozpoznává filmy noir již v jeho rané tvorbě (a později i ve filmech, které by mnozí jako noir neoznačili - např. americký Suspect). Jeden z dalších Siodmakových německých snímků, Der Mann, der seinen Mörder sucht (1931), proto označuje jako noirovou komedii z berlínského podsvětí (přičemž upozorňuje na podobnost fabule s Kaurismäkiho filmem Najal jsem si vraha).

Když v roce 1933 Robert Siodmak emigruje do Francie, jako jeden z mála německých tvůrců se zde navzdory těžkostem se sháněním práce rozhodne zůstat a pokračovat zde ve své kariéře (věnoval se mj. režii muzikálů, které nesnášel; celkem zde natočil 11 filmů). Za jeho nejlepší francouzský film Deborah Lazaroff Alpi považuje drama Mollenard (1938). Za klíčový dále označuje psychologický thriller Pièges (1939) s Mauricem Chevalierem a Erichem von Stroheimem, který dle ní předjímá Phantom Lady (1944) a v němž nachází spojitost mezi jeho ranými německými filmy a pozdějšími americkými noiry.

Z Francie jako jeden z nejuznávanějších tvůrců (jeho jméno zde bylo synonymem umělecké kvality a finančního úspěchu) odchází do USA v roce 1939 (píše, že bratr Curt jako scenárista odešel do Hollywoodu již v roce 1937). Siodmakova evropská reputace však pro studia nic neznamenala a musí začínat od začátku (podpoří jej Preston Sturges). Nejprve točí nízkorozpočtové snímky pro Paramount a mj. se podílí na námětu ke snímku Conflict (1945) s Humphrey Bogartem, který zpracovává podobné  téma jako jeho pozdějším vlastní snímek The Suspect. Podepisuje sedmiletý kontrakt se studiem Universal, kde nejprve točí béčka jako Son of Dracula (1943) a Cobra Woman (1944) - ta byla jeho prvním barevným filmem.

Siodmak byl nesmírně háklivý na špatnou výslovnost
svého jména, se kterou se v Hollywoodu setkával denně.
Proto si takto upravil režisérskou židli. Vtipálek.

Deborah Lazaroff Alpi píše, že pro něj byla určující spolupráce s producenty Markem Hellingerem, s nímž dle ní sdílel fascinaci podsvětím, a který pro něj objevil Burta Lancastera, a Joan Harrison, kteří stojí za jeho nejlepšími noiry. V této části je obzvlášť pozoruhodná zmínka o režisérově spolupráci s Buddem Schulbergem na projektu "A Stone on River Hudson", který byl však studiem pozastaven kvůli  Schulbergovu konfliktu s HUAC, a jenž byl později v produkci Columbie realizován pod názvem V přístavu (za nějž Schulberg dostal Oscara), aniž by Siodmak byl uveden v titulcích jako spoluscenárista (za což se úspěšně soudil).

Do Hollywoodu přišel jako jeden z posledních evropských emigrantů a odešel jako jeden z prvních. Opouští jej počátkem padesátých let, a to navzdory úspěchu jeho posledního snímku The Crimson Pirate (1952) a nabídce na další sedmiletou smlouvu od Universalu. Odchází nejprve do Paříže, kde točí remake filmu Jacquese Feydera Le grand jeu (1954) s Ginou Lollobrigidou ve dvojroli, v němž opět zkoumá své oblíbené téma sexuální posedlosti a duality (snímek slaví úspěch v Cannes). 

Siodmakův německý comeback Die Ratten (1955), který získal Zlatého medvěda na Berlinale, pak autorce ve struktuře vyprávění připomíná jeho nejlepší hollywoodské filmy (simultánně se prý natáčela i anglická verze, ta však v USA nikdy nebyla uvedena, pouze v Austrálii). Spojitost s noirem lze dle ní vystopovat i  v Noci, ve které přišel ďábel (Nachts, wenn der Teufel kam, 1957), která si z Berlinale odnesla hned deset cen. Od adaptací Hauptmana a Simmela se už Siodmak postupně dostává k mayovkám.

V roce 1971 získává čestnou cenu na Berlinale, o dva roky později umírá. 1980 vychází jeho nedokončené paměti Zwischen Berlin und Hollywood a téhož roku BFI uvádí retrospektivu jeho 29 filmů (celkem jich natočil 56).


Filmy noir Roberta Siodmaka:
Phantom Lady (1944)
Zabijáci (The Killers, 1946)
Točité schodiště (The Spiral Staircase, 1946)
The Dark Mirror (1946)
Pláč města (Cry of the City, 1948)
Criss Cross (1949)
The File On Thelma Jordon (1950)

Odkazy
Siodmakův profil od Chrise Justice v překladu A. Sedláčkové na 25fps

LAZAROFF ALPI, Deborah. Robert Siodmak. Jefferson : McFarland & Company1998. 406 s.

18. prosince 2011

Rvačka mezi muži (1955)

Du rififi chez les hommes
Francie, 1955, 120 min

Poté, co ve Velké Británii natočil Noc a město, vrátil se Jules Dassin k režii až po vynucené pětileté odmlce francouzským snímkem Rififi. Jeho druhý evropský noir se stal jedním z nejadorovanějších caper filmů vůbec a neubránil se častým srovnáním s Hustonovou tematicky spřízněnou Asfaltovou džunglí (The Asphalt Jungle, 1950). V Osudovém kruhu (Le Cercle rouge, 1970) Dassinově snímku například složil poctu Jean-Pierre Melville. Na slavnou sekvenci loupeže v klenotnictví však odkazovala již v roce 1958 ve svém žánru proslulá italská kriminální komedie Zmýlená neplatí (I soliti ignoti, 1958) a parodoval ji i sám Dassin ve své pozdější, v Americe natáčené zlodějské komedii Topkapi (1964).


Rififi, za které Dassin získal cenu za režii v Cannes, kde byl uvedeno v soutěži, vznikal jako nízkorozpočtová (200 000 dolarů) adaptace románu francouzského spisovatele Auguste Le Bretona z roku 1953. Filmový scénář, na kterém Dassin s Le Bretonem spolupracoval, se však od předlohy razantně odklonil. V knize výrazně neučesanější postavy (původem ze severní Afriky) byly ve filmové adaptaci radikálně přetvořeny a pozornost od války gangů byla přesunuta na akt loupeže. V knize minoritní příhoda se ve filmu stala centrální narativní událostí. 

Joe, Mario, Tony a Cesar v akci.
Do popředí se rovněž posunuly vazby mezi čtveřicí zlodějů, Tonym (Jean Servais), Joem (Carl Mohner), Mariem (Robert Manuel) a Cesarem (pod pseudonymem Perlo Vita jej ztvárnil samotný Jules Dassin), a jejich tragický konec. Alistair Rolls a Deborah Walker v kapitole "American in Paris" publikace French and American noir: dark crossings (2009) o vůdcovské postavě Tonyho píší jako o ztělesnění Dassina. V životem znaveném, vyčerpaném Tonym, který si právě odseděl pět let za to, že "nechtěl práskat" (chránil Joea, ke kterému ho pojí téměř otcovské pouto), spatřují paralelu s režisérem, jenž kvůli své komunistické minulosti dostal padáka z Hollywoodu a pět let nemohl sehnat práci. V této souvislosti je pak nadmíru pozoruhodná scéna popravy (ke zhlédnutí zde), v níž Tony (Dassin) za zradu zabijí Cesara (Dassina), který v prosebném gestu rukou svázaných před obličejem přiznává vinu a marně svého kata prosí o odpuštění. 

"Forgive me. I was afraid." - "I really liked you, Macaroni. I really liked you".
Jules Dassin jako Cesar prosící Tonyho o odpuštění.
V kontextu slavné půlhodinové sekvence loupežného přepadení, kterou Dassin natočil beze slov (dialogy jsou ostatně eliminovány v celém filmu) a bez doprovodné hudby, Rolls Walker rovněž vyzdvihují brilantní transformaci předmětů každodenní potřeby (deštník) v profesionální nástroje kasařů. Dále rovněž poukazují na to, že v době uvedení Rififi spousta francouzských kritiků vyzdvihovala Dassinovo kvazineorealistické užití pařížských exteriérů. Po New Yorku (Obnažené město), San Franciscu (Thieves' Highway) a Londýně (Noc a město) byla Paříž již čtvrtým městem, které Dassin tak nezapomenutelně oblékl do noirového hávu.

Rififi (či Rvačka mezi muži, chcete-li) je přesně tím filmem, na kterém je stále co objevovat a každá jeho další projekce vás něčím obohatí. Snad se mi někdy podaří vidět jej na plátně.



Režie: Jules Dassin
Produkce: René Gaston Vuattoux
Scénář: Jules Dassin, René Wheeler, Auguste Le Breton
Kamera: Philippe Agostini
Hudba: Georges Auric
Střih: Roger Dwyre
Hrají: Jean Servais, Jules Dassin (Perlo Vita), Carl Mohner, Robert Manuel, Marcel Lupovici

Distribuce: Pathé Consortium Cinéma
Premiéra: 13. dubna 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie