Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

31. května 2010

Happy Birthday, Clint Eastwood!

Nějaký ten kronikářský záznam občas neuškodí (obzvlášť když pražská odnož našeho blogu stagnuje :-P), takže: dnes slaví 80. narozeniny Clint Eastwood, který (jak svědčí nedávný článek o Sudden Impact) měl taky co dočinění s filmem noir. Takže mu tímto blahopřejeme a doufáme, že dodržuje životosprávu a ještě pár pěkných kousků nám natočí, protože se na ně dívá fakt dobře.


Současně vás všechny chci tímto natěšit na připravované číslo 25fps, které vyjde (doufejme) začátkem příštího týdne, a jež bude tematicky zaměřené právě na hereckou i režijní tvorbu Clinta Eastwooda. Těšit se můžete na recenzi jeho zatím nejnovějšího snímku Invictus, hravou analýzu o Zahrajte mi "MISTY", článek o jeho válečných filmech, o jeho spolupráci s Donem Siegelem, o postavách žen v jeho snímcích a v neposlední řadě obecnější článek o typických eastwoodovských postavách.

29. května 2010

Dennis Hopper (1936-2010)

Dnes podlehl rakovině prostaty americký herec, scenárista a režisér Dennis Hopper. Do klasického noiru zasáhl pouze jako komparzista v I Died a Thousand Times (1955), větší stopu po sobě zanechal v rámci neo-noirových snímků: objevil se například v Černé vdově (1987) Boba Rafelsona nebo v Dahlově Red Rock West (1993), sám pak režíroval Žhavé místo (1990) s Donem Johnsonem v hlavní roli.


23. května 2010

The Web (1947)

The Web
USA, 1947, 86 min.

Mezi zapálenými noirovými fanoušky platí The Web za jeden z nejméně doceněných filmů cyklu - stačí se podívat na záznam na Allmovie nebo topku Joea Macklea, kterou jsme zveřejnili před dvěma měsíci. V podstatě se není čemu divit. Gordonův snímek (jeden ze dvou noirů, které natočil) je nejen exemplárním příkladem noiru natočeného ve zlatém období (1946-1950), ale i filmem, ve kterém všechno funguje téměř na jedničku. 

The Web v hojné míře využívá noirových konvencí, které jej umožňují spolehlivě identifikovat jako pevnou součást noirového kánonu. Zaprvé to jsou stylistické postupy - několik nočních scén s kontrastním svícením, výrazné rakurzy (podhledy v závěrečných sekvencích), asymetrické obrazové kompozice či nečekané střihové postupy (například padouch se chystá spáchat vraždu, zbraní už míří na svou oběť, ale objektiv kamery je najednou zakryt jeho zády; střih na nákladní auto, které na ulici vysypává uhlí; hluk, který je přitom produkován, nahrazuje výstřel z pistole, který nám byl "odepřen"). 


Co se týče narativních postupů a uplatněných postav, nabízí se srovnání s bogartovskými noiry, především s Hlubokým spánkem. Na rozdíl od Hawksova snímku je ale narace více neomezená - "těká" mezi protagonistou marloweovského typu (není to přímo soukromé očko, ale typově k němu nemá daleko) a padouchem. V závěru jsou nám ale naopak některé informace zatajeny - za účelem vyvolání momentu překvapení spojeného s usvědčením vraha.

A v neposlední řadě film nabízí skutečně noirové herecké obsazení - Edmond O'Brien měl za sebou již roli v Zabijácích a před sebou dalších dvanáct (!) noirů, mezi nimi například 24 hodin do smrti; Vincent Price zrovna začínal být spojován s charismatickými záporáky a role podvratného Colbyho mu tedy skvěle sedla; naopak William Bendix se dokázal nakrátko vymanit z rolí psychotických maniaků a ztvárnil  columbovského policejního detektiva; siodmakovská herečka Ella Raines pak svou rolí upomíná na Lauren Bacall ve zmiňovaném Hawksově majstrštyku. 


The Web není zcela bez chyb - zamrzí předvídatelný závěr (viz připomínka na Allmovie) a ne zcela využitá E. Raines (viz vitekpe na CSFD). Jeho klady - tedy zručná režie, stylisticky zajímavé momenty, trefné dialogy - ale hravě tyto nedostatky převáží.

Režie: Michael Gordon
Produkce: Jerry Besler (Universal)
Scénář: William Bowers, Bertram Millhauser; podle námětu Harryho Kurnitze
Kamera: Irving Glassberg
Hudba: Hans J. Salter
Střih: Russell F. Schoengarth
Výprava: Bernard Herzbrun, James W. Sullivan
Hrají: Edmond O'Brien, Ella Raines, Vincent Price, William Bendix, Maria Palmer a další

Distribuce: Universal
Premiéra: 25. května 1947

Odkazy

21. května 2010

Nejkratší film noir

O tom, že nejkultovnější noir - Pojistka smrti - u nás konečně vyjde na DVD, jsme tu už psali. Stane se tak 30. června, takže ti mladší z nás ji třeba dostanou jako odměnu za vysvědčení (úspěšná obhajoba diplomky se taky počítá..?). Nedočkavcům doporučuji následující video :-)

16. května 2010

Sudden Impact (1983)

Sudden Impact
USA, 1983, 117 min

Po třech veskrze průměrných macho-callahanovkách bych těžko čekala nářez v podobě čtvrtého, sympaticky noirově stylizovaného pokračování. Jo, Sudden Impact je (pro mě) rozhodně nejlepší díl série s drsným Harrym.


A proč?

Protože je to jediný film série, který režíroval sám Eastwood? Možná... Hlavně ale proto, že jeho Harry, byť je v expozici typicky představen jako ten, co se s ničím nesere a antimušketýrovské  heslo "Jeden proti všem, všichni proti jednomu" k němu dokonale sedí, se o divákovu pozornost rovným dílem dělí se svým protivníkem (a zároveň spojencem). Sériový vrah, kterému je Harry na stopě, už není pouhou šablonovitou figurkou bez motivace a psychologického prokreslení. Navíc - je to Sondra Locke.


Její andílkovský vzhled (připomíná Veroniku Lake) na jedné straně a odvážná ráznost na straně druhé dokonale sedí k její postavě - ublížené křehké krásce, která se mstí za starou křivdu a nebojí se u toho použít násilí. Stírá chlípné burany na potkání, a to jak pohledem (jehož metaforou je vztyčený prostředníček), tak i slovem, čímž vlastně směle konkuruje hláškujícímu Harrymu. - Ten s přehledem trousí jedno cynické "swell" za druhým, nebojí se nakopnout otravnou ženskou do zadku a jednu jí ubalit, standardně se přitom ohání (falickým) Magnum .44 a tradičně se škádlí se svým novým buddym, zde uprděným buldokem (kterého btw. v jednom záběru omylem vyměnili za fenku a nelze si toho nevšimnout).

"Go ahead. Make my day."



Sondra tu hraje svůj nejlepší part (poslední u Eastwooda) a právě s ní je zde spojen onen nádech noiru. Sudden Impact je v Eastwoodově filmografii tak trochu výjimkou - pro jeho filmy netypicky obchází linearitu vyprávění a dovolí si nějaký ten flashback, který je pro noirové lpění na minulosti tak určující. Současně se mu originálně daří vystihnout bezútěšnou atmosféru a úzkost hlavní hrdinky, kterou spíše než skrze obrazy nočního města vyjadřuje skrze její hodně expresivní malby. Ocenit se musí i absence eastwoodovsky sebestředné onanie v podobě sexuální scény - elipsa je zde opravdu na místě, neb pro vášeň tu skutečně není místo. Stejně tak je fajn, že si nehoní ego zdlouhavými až nudnými akčními honičkami, na kterých jsou všechny předchozí díly v podstatě postaveny. Když v Sudden Impact má někdo chcípnout, tak docela bez zbytečných keců a hotovo.


Záběry eastwoodovského kameramana Bruce Surteese jsou místy jako vystřižené z klasického noiru - jednotlivé kompozice a svícení skvěle evokují rozpolcené charaktery postav. Zejména na ambivalenci Jennifer (Locke) je vizuálně kladen velký důraz - jako s obětí s ní divák sympatizuje a podobně jako Harry je i přes své chování kladnou postavou. Boční svícení vrhající jednu polovinu její tváře do tmy značí její úmysly, stejně jako stíny okenních mříží na jejím obličeji. Stejně tak tu nechybí typicky noirový pohled hrdiny do rozbitého zrcadla. V průběhu pak vše neustále výstižně dokresluje znepokojivá hudba Lalo Schifrina.


Finální rozuzlení v lunaparku přímo evokuje scény z řad noirů (Brighton Rock, Dáma ze Šanghaje,...); při pohledu na kolotoč s koníky automaticky naskočí Hitchcock. Ale abych nezapomněla na Clinta - v rámci v jeho filmech často vtipné a ironické (zde vak vážné) sebereflexe umně odkazuje na leoneovského "muže beze jména", když na konci přichází, aby těm bídákům nakopnul prdel. Záběr na pozadí neony osvětlené ulice lunaparku nechá vyniknout jeho temné siluetě (trochu mlžného oparu a člověk by uvěřil, že to snímal John Alton). Následuje střih na vyděšené padouchy, polodetail stále neosvíceného Harryho a nakonec na detail Magnum .44, kterou drží v ruce. 

Neřekla bych do sebe, že to někdy vyslovím, ale... tohle je vážně cool.

Režie: Clint Eastwood
Produkce: Clint Eastwood (Malpaso Company) / Fritz Manes (Warner Bros. Pictures)
Scénář: Joseph Stinson
Kamera: Bruce Surtees
Střih: Joel Cox
Hudba: Lalo Schifrin
Hrají: Clint Eastwood, Sondra Locke, Pat Hingle a další

Distribuce: Warner Bros. Pictures
Premiéra: 8. prosince 1983

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

13. května 2010

Border Incident (1949)

Border Incident
USA, 1949, 94 minut

Border Incident je posledním filmem noir, na němž Anthony Mann spolupracoval s kameramanem Johnem Altonem, a který natočil jako svou první produkci pro velké studio tzv. Velké pětky, konkrétně pro MGM. Snímek pokračuje v linii Mannových dokumentárně stylizovaných procedurálních filmů noir. Tématem a celkovým pojetím se nejvíce blíží k jeho snímku T-Men, dokonce vybízí k vzájemné komparaci. Border Incident rovněž pojednává o hrdinské akci tajných agentů, imigračních úředníků Mexika a Spojených států, kteří v boji proti ilegální imigraci infiltrují převaděčský gang rančera Owena Parksona (Howard Da Silva), jenž své klienty, mexické dělníky, vykořisťuje a zachází s nimi velmi nelidsky. Imigrační úřady obou států spojí síly ve společné vyšetřování: mexický agent Pablo Rodriguez (Ricardo Montalban) proniká na Parksonův ranč v přestrojení za bracera (mexického dělníka, kterému je dočasně uděleno pracovní povolení pro práci v zemědělství), zatímco americký agent Jack Bearnes (George Murphy) infiltruje jeho gang jako drobný zlodějíček. Stejně jako v T-Men jeden z nich v boji se zločinci obětuje svůj život, přičemž druhý je nucen jeho brutální, sadistické smrti nečinně přihlížet. 


V Border Incident je opět užita narativní technika heterodiegetického (tzn. mimo příběh stojícího) vypravěče spojená s objektivitou vyprávění, která je v prologu ztvrzena leteckými, nadhledovými záběry lokalit, v nichž se film odehrává. Vypravěčovy vstupy do děje v podobě vysvětlujících komentářů jsou zde narozdíl od předešlých Mannových noirů značně eliminovány, stejně jako shrnující montážní sekvence, tak časté v syžetu T-Men a He Walked by Night. „Boží hlas“ je v Border Incident přítomný pouze v expozici (představuje farmářskou lokalitu kalifornského Imperial Valley v oblasti kanálu All-American, kam za prací přijíždí řada mexických zemědělců) a v závěrečném epilogu (oslavně vyzdvihuje heroickou akci spřátelených národů).

Border Incident se opět zaměřuje na podrobnou strukturu podsvětí a současně na svou dobu poměrně otevřeně zobrazuje brutální násilí. David Boxwell se o filmech noir (a současně i westernech) Anthonyho Manna vyjadřuje jako o „jedněch z nejkonzistentněji šokujících reprezentacích bolesti a násilí v americkém filmu před Samem Peckinpahem a Martinem Scorsesem.“(1) Z hlediska vizuálního stylu je nejsofistikovanějším filmem noir tvůrčího dua Anthony Mann - John Alton. Ze všech Mannových filmů noir rovněž nejúčelněji a téměř nepřetržitě pracuje s netypickými úhly kamery a vychýlenými kompozicemi. Velké množství záběrů je snímáno z extrémních podhledů vyjadřujících ustavičné nebezpečí a neúprosnost situací, v nichž se agenti během tajné operace ocitají. Podhledové záběry jsou zde opět spjaty se snímáním záporných postav, evokují jejich zrůdnost a nadvládu nad ostatními.


Low-key osvětlení je opět dominantním stylistickým prvkem. Eliminací doplňkového světla dochází k deformaci obličejových rysů prostřednictvím rozmanitých stínů vrhaných na tvář postavy. Tento typ svícení je i zde spojován se zápornými postavami zločinců a současně asociuje i ambivalentní charakter agentů postavený na jejich dvojí identitě. Bearnesova hrdinská oběť je anticipována hned v první scéně, v níž vystupuje pod novou identitou za účelem infiltrace gangu: během jeho prvotní konfrontace s pašeráky na něj dopadá stín z okenních mříží, který uprostřed jeho hrudi vizuálně vytváří kříž. Agent Bearnes se tak v přeneseném i doslovném smyslu stává terčem jejich sadistických praktik.


Pro snímek je určující natáčení v exteriérech, přičemž otevřená krajina kalifornských zemědělských oblastí předjímá prostředí Mannových následujících westernů. Nesrovnatelně lepší produkční podmínky režisérovi umožnily práci s bohatým komparsem, stejně jako honosnější výpravu Cedrica Gibbonse a pompéznější hudební doprovod Andrého Previna, jenž Border Incident staví do ostrého kontrastu s jeho předchozím filmem noir He Walked by Night, pro nějž byla určující absence hudební složky. 

Nejcitovanější scénou filmu je smrt agenta Bearnse, které je jeho kolega nucen nečinně přihlížet, a na níž promyšleně odkazuje snímek Prime Cut (1972) s Lee Marvinem. Podhledovým záběrem ze subjektivního hlediska je výstižně zachycena hrůza umírajícího agenta z přijíždějícího traktoru, který se pozvolna blíží k jeho paralyzovanému tělu a pod jehož koly na něj čeká brutální smrt.  



(1) Viz BOXWELL, David. 2003. Anthony Mann. Senses of Cinema. Dostupný z www:
bibl.>.

Režie: Anthony Mann
Produkce: Nicholas Nayfack (Metro-Goldwyn-Mayer)
Scénář: John C. Higgins
Kamera: John Alton
Hudba: André Previn
Střih: Conrad A. Nervig
Hrají: Ricardo Montalban, George Murphy, Howard Da Silva, James
Mitchell a další

Distribuce: Metro-Goldwyn-Mayer
Premiéra: 28. října 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

9. května 2010

Trocha čtení na květen

Aktuální číslo 25fps přináší několik článků o noirovém kameramanovi Johnu Altonovi (nj, napsala jsem je já) - kromě jeho shrnujícího profilu si můžete přečíst i článek o jeho osobitých stylistických postupech (doplňěný o bohatou obrázkovou přílohu) a dále něco málo o jeho kameramanské příručce Painting With Light z roku 1949.

Články jsou dostupné zde:
http://25fps.cz/clanek/nazev:he-walked-by-night
http://25fps.cz/clanek/nazev:cerna-a-bila-jsou-barvy
http://25fps.cz/clanek/nazev:i-could-see-more-in-the-dark-then-i-could-in-color


Současně chci upozornit na rozhovor s Richardem Dyerem, jehož přednášku v Praze jsme tu minulý měsíc tolik diskutovali. Vznikl v rámci AFO a rovněž je k přečtení na stránkách 25fps

A když už je reč o Dyerovi, cituje ho i Peter Foster ve svém článku "Fucking Queer": Eastern Promises and the Traditions of Noir, který je aktuálně dostupný v novém čísle Bright Lights Film Journal
viz http://www.brightlightsfilm.com/68/68fuckingqueer.php.

7. května 2010

Strange Illusion (1945)

Strange Illusion
USA, 1945, 85 min.


Ulmerovým nejplodnějším a umělecky nejstabilnějším obdobím byla polovina 40. let, kdy se jako režisér podepsal nejen pod notoricky známou Objížďku, ale i pod sérii dalších zajímavých noirů. Jedním z nich je snímek Strange Illusion pozoruhodným způsobem variující Shakespearova Hamleta a svou narativní výstavbou  předznamenávající postmoderní díla například Davida Lynche. Nevěříte? Věřte. 

Ad Hamlet. Paul Cartwright (Jimmy Lydon), dospívající syn nedávno zesnulého kalifornského viceguvernéra, začne podezřívat nového nápadníka své matky Bretta Curtise (Warren William) z dvojí identity a kriminální minulosti. Prvním impulsem je noční můra, kterou je celé vyprávění uvozeno a jež se postupně začně realizovat i ve skutečnosti. Paul na základě tušení i faktických důkazů dojde přesvědčení, že za otcovou smrtí stojí právě Curtis. Paralelu s Hamletem rozvíjí i další motivy - například Paulova fixace na matku nebo jeho "komunikace" se zesnulým otcem  prostřednictvím dopisů, jejichž odesílání pan Cartwright před smrtí detailně rozplánoval.

Ad Lynch. Někteří kritici si povšimli toho, že narativní výstavba Strange Illusion, uvozená i uzavřená působivou snovou sekvencí, vybízí interpretovat celou střední pasáž jako fantazii protagonisty, který se podvědomě touží vypořádat s otcovou smrtí a zároveň prahne po své matce, jejíž nápadníky vnímá jako soky. Takové čtení ostatně podporuje samotný název snímku - onou iluzí by pak nebyl sen z úvodu a závěru, ale osmdesátiminutová "realita", která je jimi orámovaná. Odtud tedy pramení spřízněnost s tvorbou Davida Lynche a především pak s filmem Mulholland Drive, které si všímá například Hugh S. Manon. (1)

Přesto kdybych měl snímek hodnotit, byl bych docela přísný - některé jeho motivy a momenty jsou zajímavé, k zemi jej však táhne přílišná užvaněnost a toporné herecké výkony necharismatických herců. Objížďka zůstává nepřekonána. 

(1) MANON, Hugh S. Fantasy and Failure in Strange Illusion. In HERZOGENRATH, Bernd (ed.). The Films of Edgar G. Ulmer. Lanham : Scarecrow Press, 2009. s. 159-174.

Režie: Edgar G. Ulmer
Produkce: Leon Fromkess (PRC)
Scénář: Adele Comandini
Kamera: Philip Tannura, Benjamin H. Kline [not credited], Eugen Schüfftan [not credited]
Hudba: Leo Erdody
Střih: Carl Pierson
Výprava: Paul Palmentola
Hrají: James Lydon, Sally Eilers, Warren William, Regis Toomey, Charles Arnt, George Reed, Jayne Hazard a další

Distribuce: PRC
Premiéra: 31. března 1945

Odkazy

3. května 2010

Pojistka smrti na DVD

Zóna dnes přišla s velmi potěšující zprávou. Jeden z nejlepších a nejvlivnějších filmů noir, Pojistka smrti Billyho Wildera, u nás vyjde na DVD. Stane se tak díky společnosti Magicbox pravděpodobně již na začátku června. Adaptaci románu Jamese M. Caina doprovodí další čtveřice Wilderových snímků: Pět hrobů u Káhiry, Zahraniční aféra, Odpolední láska a Na titulní straně


A jen tak na okraj: V neděli 9. května odvysílá Česká televize Renoirův snímek Člověk bestie (1938), adaptaci stejnojmenného románu Emila Zoly, který se o šestnáct let později dočkal dalšího (pochopitelně noirového) zpracování v režii Fritze Langa. O snímku Human Desire a o rozdílu v přístupech obou slavných režisérů se můžete dočíst zde.

1. května 2010

Výsledky ankety

Jako vždy po měsíci tu máme výsledky další ankety. A tentokrát na ně někteří z nás byli obzvlášť zvědaví. Cílem bylo zjistit, jak na film noir naši čtenáři (a my samotní taktéž) nahlíží. Já osobně jsem čekala jednoznačné vítězství tradiční kategorie žánr, nicméně zpočátku jasně převažoval pohled těch, kteří film noir vnímají jako vizuální styl. Překvapením jsou pak i hlasy pro škatulku nálada, atmosféra, která tak společně s žánrem zvítězila. Že je noir historicky limitovaný cyklus filmů, pro který je určující jak žánrová kategorizace (thrillery, krimi-dramata, gangsterky), tak i vizuální styl a převládající nálada, motivy a témata, si myslí jen 2 lidé, jejichž identitu nemá smysl zatajovat - jsem to já a Mejla. Jeden jediný člověk je pak toho názoru, že jej nelze definovat - i tak o tom jde smýšlet.

Takže výsledky jsou nakonec takové:

Na otázku Co je film noir? odpovědělo celkem 22 lidí:

žánr: 6
vizuální styl: 5
nálada, atmosféra: 6
historicky limitovaný cyklus filmů: 2
soubor motivů, témat: 1
nelze definovat: 1
nevím: 1


Každopádně i tak se neubráním rýpavé otázce - mohl by film noir zaniknout, kdyby byl žánrem?